Spokojený život s diagnózou.

Ano i to je možné, ale chce to něco změnit….

Když mi před lety paní doktorka v revmatologickém ústavu sdělila diagnózu (ankylozující spondylitida -Bechtěrevova nemoc), tak nezapomněla dodat, že nemoc není léčitelná a že mi bude čím dál hůř.

Což ve chvíli, kdy se nemůžete hýbat, bolest Vás sžírá až do morku kostí a víte, že máte miminko, o které se chcete postarat, není nic povzbudivého.

A pak přišlo to věčné vyplňování dotazníků, jak vám nemoc ovlivnila život a máte kvůli svému zdravotnímu stavu deprese? Cítíte se kvůli nemoci méněcenně? Máte pocit, že vám kvůli nemoci život utíká? A spousty dalších povzbudivých otázek. A věřte, když, 10 x odpovíte, že ne a na 30. Stránce se ty stejné otázky pořád opakují, tak tomu téměř uvěříte, že ty deprese prostě mít musíte.

I přesto jsem nějak vnitřně věřila, že musí být cesta, jak normálně žít.

Ale nevěděla jsem, jak ji najít, tak jsem dál navštěvovala revmatologický ústav, jako jedinou možnost.  Zjistila jsem si, že jedinou prevencí je pravidelný pohyb a tak jsem tak radostně při příchodu na rehabilitaci hlásila: „Že jsem se rozhodla, hodně hýbat a tak mi páteř nesroste“. A paní magistra bez váhání odpověděla: „Stejně srostete, jen možná trochu rovněji“. Což mě v tu chvíli docela položilo.

Přesto jsem se s nadějí vrhla na vyhledávání příběhů dalších bechtěreviků a odevšad se na mě valily jen historky s tragickým koncem. Jak ti lidé už spí jen v polohovacím křesle, a nevyjdou schody atd.

A tak přišlo další kolečko sebelítosti, pocitu zmaru a role oběti…. Byl to pocit jako, když jste v černé díře, Vaše mysl jede na plné obrátky a točí se v černých scénářích, nepopsatelném strachu a k tomu zažíváte sžíravou bolest fyzickou, která Vás do té díry vtahuje ještě hlouběji. Ta bolest byla taková, že jsem se ani nepřetočila z boku na záda, přišla jsem si méněcenně a na obtíž. Nicméně jsem stále hledala, co by mi mohlo pomoci, řešila to i moje rodina a většinou ze všech stran chodily jen ty strašlivé historky.

Naštěstí se pak něco zlomilo, začaly se ke mně dostávat příběhy lidí s mnohem horšími diagnózami, kteří se zvládli uzdravit a mně svitla naděje.

Stačil jeden příběh a najednou jich byla spousta, prostě to kam směřujeme pozornost, to sílí. Nebo možná jsem si sundala brýle a poodstoupila od svých zajetých představ, a tím vznikla konečně možnost pustit k sobě nový názor. Čím více těchto příběhů bylo, tím více jsem viděla a věřila, že mám na výběr.

Zlomové pro mě bylo, když jsem uvěřila, že nemoc dokáži dostat pod kontrolu.

A to je ten důvod proč jsem se rozhodla svůj příběh sdílet a zveřejňovat svoje názory a zkušenosti, ne protože by byly lepší než jiné, ale protože to je třeba něco, co zrovna teď někdo hledá, i kdyby mé zkušenosti pomohly třeba jen jednomu konkrétnímu člověku, stojí to za to!

Rozhodně nemám ambice někomu radit, říkat co by měl dělat a už vůbec ne dávat falešné naděje.

Ale mně tenkrát podobné příběhy dodaly sílu konat, změnit věci a najít cestu ke zdraví. Těch cest je stejné množství jako lidí, každý máme svůj způsob jak situaci řešit, věci, které pomáhají nám, nemusí pomáhat někomu jinému.

Mně pomohla jóga, ne jako cvičení, ale jako životní cesta.

Naučila jsem se více vědomě vnímat své tělo, svoji mysl a rozpoznat co mi pomáhá a co naopak ubližuje. Všichni si můžeme být učitelem, jen je potřeba se na sebe naladit. K tomu Vás vedu i ve svých kurzech.

To je to, co chci předávat!

Ne Vám nabízet svoji cestu jako tu pravou, ale pomoci Vám hledat tu vaší.

S láskou Lucka