11.10. 2020
Spokojený život s diagnózou.
Když mi před lety paní doktorka v revmatologickém ústavu sdělila diagnózu, tak nezapomněla dodat, že nemoc není léčitelná a že mi bude čím dál hůř. Přišlo další kolečko sebelítosti, pocitu zmaru a role oběti…. Byl to pocit, jako, když jsem v černé díře, moje mysl jela na plné obrátky a točila se v černých scénářích, nepopsatelném strachu a k tomu jsem zažívala sžíravou fyzickou bolest, která mě do té díry vtahovala ještě hlouběji. Zlomové pro mě bylo, když jsem uvěřila, že nemoc dokáži dostat pod kontrolu.
Lucie Polesná
